P
pantomima
Jevištní forma* beze slov, kde se děj vyjadřuje pouze gestikulací a pohybem. Hudba, která pantomimu provází, je složena z jednotlivých čísel, jako třeba v opeře*. Skladatelsky se pantomimě hodně věnoval např. O. Nedbal (Pohádka o Honzovi, Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta, Andersen aj.).


parafráze
Občas některý skladatel pocítí potřebu zpracovat po svém cizí hudební téma*. Tak vznikne parafráze. F. Liszt svými virtuózními parafrázemi popularizoval například málo známé opery* R. Wagnera.


part
Z partitury* vypsaný hlas jednotlivého nástroje*. Hráči hrají z partů, s partiturou pracuje jen dirigent*.


partitura
Přehledný notový záznam vícehlasé (instrumentální* i vokální*) skladby. Všechny nástroje orchestru jsou uváděny v partituře v ustáleném pořadí: Nejvýše jsou dechové nástroje* dřevěné, pod nimi žesťové, pak skupina bicích* nástrojů, dále harfa*, klavír*, varhany* nebo jiný klávesový nástroj, je-li třeba. Uprostřed partitury se píší sólové hlasy*, bud pěvecké anebo sólových* nástrojů (v koncertech*). Doprostřed partitury se píše i sbor*, obvykle je ve čtyřhlasu, na čtyřech notových osnovách*. V dolní části partitury se píší smyčcové nástroj.

pasáž
Mnoho tónů* následujících po sobě v rychlém tempu*. V hudebních skladbách jí bývá použito z různých důvodů. Nejčastěji se v pasáži předvádějí technické možnosti nástroje a virtuozita* interpreta*. U skladatelů novoromantických (viz romantismus*) se setkáváme s pasážemi, které vyjadřují zvukomalebný* efekt - např. vítr, hrom apod. Stejná pasáž se ve skladbě zpravidla neopakuje.


pastorela
Český druh malé kantáty* s vánoční tematikou. Pastorely byly oblíbenou formou komponujících českých kantorů*
 v 18. a na počátku 19. stol. (J.L.Linek, J.J.Ryba aj.).


pašije
Církevní* skladba určená pro velikonoční obřady. Podkladem je biblický text, ve kterém čtyři evangelisté líčí Kristovo utrpení. Hudebně byly pašije zpracovány již v gregoriánském* chorálu, ale nejvíce pašijí vzniklo v době baroka*, kdy byly komponovány ve formě oratoria* (např. J.S.Bach: Matoušovy pašije).


pedály

(V notovém záznamu Ped.)

1. U varhan* klávesnice*, na niž se hraje nohama;
2. U klavírů* šlapadla. Pravým se zdvíhá dusítko a tón se prodlouží, levým se docílí slabšího zvuku při stejné síle úderu;
3. U harfy* název šlapadel, jimiž se mění ladění* strun; 
4. U tympánů* slouží pedály rovněž k přelaďování.


perioda
Hudební útvar, který vzniká spojením dvou hudebních vět*, které jsou motivicky* příbuzné, mají přibližně stejný počet taktů* a jejich závěry si vzájemně odpovídají. Najdeme je v lidových* písních (Hop, hej, cibuláři) i v hudbě umělé* (V. Novák, 3. část Slovácké suity*: Zamilovaní).


pesante 
(pezante)
Z italštiny: závažně, těžkým, silným úhozem, těžce.


pianino 
Klavír* 

pianissimo Z italštiny: velmi slabě (zkr. pp); slabounce, jak jen možno (též i zkr. ppp)

piano

1. Z italštiny: slabě (zkr. p); p

 2. klavír*.


pikola
Malá flétna* s ostrým průrazným tónem, která zní o oktávu* výš, než je zapsáno v notách. Skladatelé na ni ve svých skladbách často pamatují, zvláště když potřebují charakterizovat rozpustilost, jako třeba G. Bizet v opeře Carmen, kde dvě pikoly doprovázejí klukovskou hru na vojáky.

píseň
Vokální* hudební forma* rozšířená a oblíbená. Podle původu rozeznáváme písně lidové*, zlidovělé (to jsou písně umělé, které získaly takovou popularitu, že dnes je vnímáme jako písně lidové - třeba Moravo, Moravo) a písně umělé. Není snad skladatel, který by nenapsal píseň, u některých jsou písně jednou z nejvýznamnějších oblastí tvorby. K nim patří F. Schubert (cyklus Zimní cesta), R. Schumann (Láska básníkova), G. Mahler (Písně o mrtvých dětech), A. Dvořák (Biblické písně) i
 J. Křička (písně pro děti).

Viz též duchovní* píseň, kramářská* píseň, lidová* píseň, trampská* píseň.


píseň beze slov
Charakteristická* skladba tklivé, až sentimentální nálady. Nejbližší byla tato forma* 
F. Mendelssohnovi Bartholdymu, který napsal 48 písní beze slov. Stále se s nimi setkáváme na koncertních pódiích v repertoáru* slavných klavíristů.


písňová forma
Malá hudební forma*, užívaná v instrumentální* i vokální* hudbě. Jmenujeme ji tak proto, že v její nejčistší podobě se s ní setkáváme právě u lidových* písní. Kdo si dá tu práci, najde mezi nimi všechny typy 
m a 1 é  f o r m y  p í s ň o v é:

1. malá jednodílná forma písňová (Jede Kudrna ...) - schéma a; 

2. malá dvoudílná forma písňová (Šla Nanynka do zelí) - schéma a b;

3. malá třídílná forma písňová (Měsíček svítí ...) - schéma a b a

Dále existuje ještě malá písňová forma rozšířená nebo zúžená (oba typy najdeme často v šansonech* a tanečních písních, schéma a b a b apod.

Složitější je v e 1 k á  f o r m a  p í s ň o v á , což je dvoudílný nebo třídílný útvar, ve kterém každý díl tvoří hudba uspořádaná v malé písňové formě:
schéma: 

Ve velké formě písňové jsou komponovány již četné skladby vážné* hudby, např. Smetanovy polky* nebo Slovanské tance A. Dvořáka.

píšťala Jednoduchý hudební nástroj*, v podstatě dřevěná trubice s dírkami, jež se překrývají prsty. Píšťalka z bezových větviček, jak ji dodnes na jaře "otloukají" děti, byla asi pramátí všech dechových hudebních nástrojů. Spojením několika píšťal různých velikostí vznikla tzv. Panova píšťala, prastarý pastýřský hudební nástroj.

piú 
(piju)
Z italštiny: více, např. piú mosso - hybněji, rychleji.


pizzicato 
(picikáto)
(Zkráceně pizz.) Z italštiny: trhavě, brnkavě (ve skladbách pro smyčcové nástroje). 


playback 
(plejbek)
Z angličtiny: pův. zpětné přehrávání, znovupřehrávání. Vžitý název pro takový způsob záznamu* zvuku, při němž se jednotlivé hlasy (lidské i nástrojové), které nakonec budou znít společně, nahrávají postupně a odděleně. Nejčastěji tak nahrává sólista k již dříve nahranému doprovodu, který poslouchá ze sluchátek.

Playbackem se rozumí i situace, kdy zpěvák či herec před kamerou ve filmu a televizi (výjimečně při hlasové indispozici přímo na koncertě*) doprovází němohrou již hotový, dříve pořízený záznam vlastního (v televizních operách* např. i cizího) hlasu.


plektrum
Trsátko (tyčinka nebo plátek ze slonoviny, želvoviny, rohu, dřeva, kovu či umělé hmoty), kterým se rozechvívají struny kytary*, banja*, mandolíny* ap.


poco
(poko)
Z italštiny: trochu, poněkud. Např. poco allegro* = trochu rychle.


pochod
Již v dávné minulosti nastávaly situace, kdy větší množství lidí s určitým cílem mělo společnou cestu. Taková situace přímo vybízela k tomu, aby společnému pochodu byl dán nějaký řád. A tu nastoupila hudba, která určila tempo* a sjednotila krok. Tak nějak vznikl pochod jako hudební forma*. Najdeme ho již ve staré řecké tragédii, tehdy ovšem jen zpívaný. I dnes se samozřejmě pochody zpívají, ale často bývají s instrumentálním* doprovodem, nejčastěji dechovou* hudbou, nebo jen hrané. Všichni jsme viděli pochodovat např. vojáky na 1. máje v rytmu* kapely*, nebo děti zpívají "do kroku" nějakou pochodovou lidovou* píseň. Oblíbené jsou i "promenádní" koncerty* dechových hudeb v přírodě, jejichž součástí jsou zejména pochody. Podle účelů a povahy rozeznáváme pochody vojenské, slavnostní a smuteční. Jedno však mají společné: sudý, dvoudobý takt*.


polka
Ve 30. letech minulého století byla nejpopulárnějším tancem* lidových zábav i vlasteneckých bálů. Je to vpravdě "lidový" tanec - kdo jej opravdu první zatančil, nikdo neví, i když se se vznikem polky spojuje řada jmen. V krátké době se rozšířila po celých Čechách a zalíbení v ní našli i v zahraničí, dokonce i v zámoří.
Polka je tanec ve 2/4 taktu*, rychlý, s charakteristickým rytmem* a bohatě zdobenou melodií* :

To je jedna z prvních a dosud nejznámějších polkových melodií minulého století - Esmeralda F.M.Hilmara. Od té doby vzniklo polek bezpočet - jen B. Smetana ji ve svém díle použil 261krát. Dodnes polku tančíme a posloucháme. Neobejde se bez ní žádná dechová* hudba.


polnice
Dechový hudební nástroj* (trubka bez strojiva), používaný k vytrubování signálů.

polyfonie
Skladebná technika, při níž skladbu vytvářejí dva, tři, čtyři i více samostatných hlasů. Žádný z nich přitom není vedoucí, žádný doprovázející.Též kontrapunkt*.


polyrytmika
1. Současný průběh odlišných rytmů* (např. v etudách* pro malý buben* levá ruka hraje v 6/8 taktu* a pravá ve 4/4 taktu); 
2. Časté střídání rytmů během skladby.


polytonalita
Souznění dvou nebo více tónin* současně. Např. když v komorní* skladbě hraje každý nástroj v jiné tónině.


pomlka
Též  p a u z a. Značka v notovém písmu, která určuje, kdy a jak dlouho má příslušný hlas mlčet:

pomocné linky a mezery
Notová osnova*.


pop music 
(mjuzik)
Běžně užívaná zkrácená forma anglického termínu popular music (popjulr mjuzik) - populární* hudba.


populární hudba
Název pro hudbu všeobecně známou a oblíbenou, bez ohledu na to, je-li profesionální* nebo amatérská*, tradiční či moderní, z oblasti tzv. vážné* nebo zábavné* hudby. Většinou jsou to kratší, snadno zapamatovatelné skladby, nevyžadující při poslechu zvláštní soustředění a přístupné nejširším vrstvám posluchačů. Často jde o skladby funkčně určené (tance*, pochody* apod.) a o písně*.

Do populární hudby patří i tzv. "vyšší populár", což jsou rozsáhlejší skladby koncertní, určené k rekreačnímu poslechu. Skladby tohoto typu tvoří základ repertoáru* dechových, salónních, estrádních, i lázeňských orchestrů*   a instrumentálních skupin.


posuvky
Značky pro zvýšení nebo snížení tónů* v notovém záznamu:

potpourri 
(potpuri)
Směs výňatků z různých skladeb (operních* árií*, operetních* čísel aj.), sestavená k jejich popularizaci v různých úpravách. Jsou potpourri vydaná tiskem, ale často je sestavují ke konkrétní produkci sami kapelníci*.

pozitiv Malé varhany* bez pedálů*.

pozoun
Jinak také  t  r o m b ó n .  Žesťový dechový hudební nástroj*. V praxi se používá pozoun snižcový (tahový) a ventilový. Je to jediný dechový nástroj, na němž je možno hrát absolutně čistě přirozené tónové řady a zahrát rozdíly mezi temperovaně shodnými tóny* (cis-des apod.). A to pozoun uměl - dík přímé manipulaci snižcem - již v době svého vzniku, v 15. století. Kolem roku 1520 získal pozoun dnešní vzhled. Velkou zásluhu na tom má vynikající nástrojař Hans Meuschel (mojšl) z Norimberka, který prý dal definitivní podobu snižci. Pomocí snižce se dají dělat různé efekty, například glissando*, tolik oblíbené v jazzové* a taneční* hudbě.
Pozouny ve službách středověkých velmožů vytrubovaly slavnostní fanfáry*, při barokních* hudebních hrách tvořily kulisu pekelným a strašidelným výjevům, v programní* hudbě pak zastupují i hlasy zvířat - všimněte si např. "zpěvu žabáka" v Trojanově hudbě k filmu Císařův slavík. Dnes je pozoun nepostradatelný v symfonickém*, dechovém i tanečním orchestru*.

preludium
1. Předehra* ; 
2. Ve staré barokní* suitě* vstupní věta*.


premiéra
První veřejné provedení hudebního, scénického nebo filmového díla.


presto
Z italštiny: rychle, spěšně. Prestissimo označuje nejvyšší stupeň rychlosti.


prima
1. První tón* diatonické* stupnice*;
2. interval* mezi dvěma tóny* téže výšky. Vzdálenost mezi oběma tóny je nulová, interval čistá prima označuje totiž právě tu skutečnost, že oba tóny jsou naprosto shodné. 

prima volta Označení, s kterým se setkáváme před repeticí* nad jedním nebo několika takty*, které se poprvé hrát mají, ale při opakování už ne. Při repetici se pak hrají takty s označením seconda (sekonda) volta.

primárius
Vedoucí jednotlivých skupin smyčcových nástrojů* v orchestru*. Primáriové hrají nejnáročnější part* včetně předepsaných sól*, při dělených zkouškách zastupují dirigenta*. Nejzodpovědnější postavení v orchestru má vedoucí skupiny I. houslí - primárius (koncertní mistr) celého orchestru.


primáš
První hráč souborů lidové* hudby, který současně řídí skupinu místo kapelníka*. Nejčastěji to bývá houslista.


primitivní hudba
Hudba dávných i současných přírodních národů, která vzniká a provozuje se živelně. Její základní složkou je rytmus* a nejčastěji je spojena s tancem* nebo společnou prací. Melodie* zde mívá velmi malý tónový rozsah.


profesionál
Člověk, který koná určitou činnost pro výdělek, ať je pro ni odborně vzdělán, nebo ne. 
Pojmu  p r o f e s i o n a 1 i t a  se však užívá pro zdůraznění nejvyšších uměleckých kvalit.


programní hudba
Hudba, která vyjadřuje mimohudební obsah. Termín programní
hudba není starý - vznikl teprve v polovině minulého století za velkých názorových bojů mezi hudebníky, zda hudba* má či nemá nějaký mimohudební obsah vůbec vyjadřovat. Mezi největší bojovníky za programní hudbu patřili tehdy F. Liszt a R. Wagner. Ovšem hudba, která mimohudební obsah vyjadřovala, existovala již dávno předtím. Už v počátcích indické kultury - před několika tisíciletími - symbolizovaly v Indii dobře známé hudební stupnice* jednotlivá roční období. Ve starověkém Řecku byly čtyři struny na lyře bájeslovného Orfea symbolem čtyř živlů. V 16. a 17. století byly velmi oblíbeným námětem skladatelů bitvy (např. J. Kuhnau: Souboj Davida s Goliášem z Šesti biblických sonát*). Z období klasicismu* vzpomeňme programních symfonií* J. Haydna (Dětská, Lovecká, Pedant), Beethovenovy Pastorální symfonie a předehry* Egmont či Bitva u Viktorie.

Hudba se tedy vlastně odedávna pokoušela vyjádřit i mimohudební obsah a kromě citů se snažila u posluchače vyvolat také představy. Konečně - každá vokální* skladba se slovy je svým způsobem programní. - V období romantismu* se však programní hudba stala "programem" některých skladatelů a estetiků. Vedle Liszta (symfonická* báseň Prométheus, Faustovská symfonie) a Wagnera (Faustovská předehra, předehry k operám*) to byl především H. Berlioz (dramatická symfonie Romeo a Julie, předehra Král Lear /lír/, Fantastická symfonie) a po nich R. Strauss (symfonické básně Enšpíglova šibalství, Don Quijote /kichote/). Programovost má své místo i v hudbě impresionistické* (C. Debussy: Moře, klavírní Preludia), expresionistické* (Alexandr Skrjabin: 4. symfonie) i novodobé (D. Šostakovié: Leningradská symfonie).


prolamování
Lidová* hudba (naChodsku)


provedení
Prostřední část sonátové* formy.


předehra
(Též ouvertura* /uvertýra, uvertúra/, sinfonia). Úvodní skladba k opeře*, oratoriu*, kantátě*, baletu* a k dramatickým dílům, jejichž součástí je scénická* hudba. Předehra může být i samostatnou koncertní skladbou, většinou programní*, jako např. předehry A. Dvořáka V přírodě, Karneval, Othello, Husitská aj.


přednes
Způsob provedení hudebního díla. Představa skladatele je ve skladbě vyjádřena tzv. přednesovými pokyny - značkami a zkratkami pro sílu tónu*, rychlost hry, náladu apod. Ovšem každý umělec, který skladbu interpretuje*, do ní přináší něco "svého". Každý má jiný přednes.


předtaktí
Neúplný takt* na začátku skladby.


předznamenání
Na začátku každé skladby, hned za notovým klíčem*, je důležité místo, na které se před hraním nesmíte zapomenout podívat. Když tam není žádná posuvka*, skladba nemá žádné předznamenání: nejsou v ní žádné křížky* ani bé*. S přibývajícím počtem posuvek za notovým klíčem přibývá i obtížnosti. Předznamenání určuje hlavní tóninu*, takže skladba bez předznamenání je v C dur nebo a moll.


přehlídky hudební
Festivaly *

příznačný motiv
Říká se mu také  l e i t m o t i v  /lajtmotýv/ (z němčiny) nebo  i d é e f i x e  /idé fiks/ (z francouzštiny). Je to hudební myšlenka symbolizující ve skladbě určitou představu. V programní* hudbě prochází skladbou většinou několik příznačných motivů, které se stávají hudebními nositeli děje. Tak např. v Dvořákově symfonické* básni Vodník mají svůj příznačný motiv Vodník, dívka chystající se k jezeru, její varující matka i vodníkova říše. V hudebních proměnách těchto motivů, jejich vzájemných vztazích, se odehrává hudební drama námětu.

Jako první použil příznačného motivu H. Berlioz; důsledně ho uplatňoval R. Wagner, v jehož skladbách můžeme najít i příznačné motivy meče, přilby, kopí, štítu apod.

půltón Nejmenší interval*, který se používá v naší hudební soustavě, např. c - cis apod.

punktuální hudba
Hudba, ve které jednotlivý tón* (bod, latinsky punctum) nebo interval* přebírá úkoly svěřované dříve motivu*, tématu*, hudební frázi. Nositelem hudební myšlenky se má stát osamocený tón. Za otce punktuální hudby je uznáván A. Webern.