A
a cappella  
(a kapela)
Italský výraz se třemi významy:
1. Skladba je určena výhradně pro zpěv bez doprovodu
2. Provázející hudební nástroje hrají se zpěvem v unisonu* nebo v oktávě*
3. Ve staré církevní* hudbě znamená totéž jako a l l a  b r e v e, totiž že pohyb má být dvojnásob rychlý.

"a" komorní
Jednočárkované a (a¹), které bylo r. 1858 v Paříži ustanoveno tónem*, podle kterého se ladí. 
Mělo 435 dvojkmitů (Hz) za sekundu.
Dnes se používá (podle mezinárodní dohody z roku 1953) obvykle ještě vyšší ladění /komorní a = 440 Hz/. Naopak pro stylovou interpretaci barokní a starší hudby se doporučuje nízké ladění /komorní a = 415 Hz/.

                                                               
absolutní hudba
Termín hudební estetiky 19. století. Hudba absolutní (taková, která se obrací k posluchačům pouze specificky hudebními prostředky - melodií*, harmonií*, formou*, dynamikou* atd.) byla dávána do protikladu s hudbou programní*. Dnes považujeme tento termín za překonaný, protože je dokázáno, že hudba působí na člověka mnohem komplexněji a bez mimohudebních významů vlastně neexistuje.

absolutní sluch
Vrozená paměť na absolutní výšku tónů*. Člověk s absolutním sluchem určí neomylně výšku každého jednotlivého tónu. Jiným druhem hudebního slyšení je tzv. relativní sluch, kdy člověk neurčuje každý samostatný tón, ale vztahy mezi nimi, intervaly*.
Přirozeným darem téměř každého člověka je sluch relativní. To znamená, že každý člověk rozeznává, který tón je relativně vyšší, nebo nižší. Téměř každý člověk může proto hudbu poslouchat, nebo si zpívat.
Absolutní sluch je mezi lidmi daleko vzácnější. Je to vrozená vloha člověka, která jej vybízí, aby se hudbě věnoval.

adagio  
(adádžo)
Z italštiny: zdlouha, zvolna, pohodlně. Může tak být označeno několik taktů*, část skladby nebo skladba celá. V sonátě*, symfonii*, kvartetech*, apod. bývá tímto označením zpravidla pojmenována druhá, pomalá věta*, například slavné Adagio ma non troppo* z Dvořákova violoncellového koncertu.

agitato  
(adžitáto)
Z italštiny: pohnutě, rozčileně, bouřlivě, vzrušeně.

agogika
Odchylky od udaného tempa* skladby od pravidelného rytmu, jak to vyžaduje výraz skladby a její přednes. Agogika není zaznamenána v notovém zápisu, ale musí být vycítěna a správně vystižena reprodukčním umělcem.

akcent
přízvuk *.

akord
Česky souzvuk. Vznikne, zazní-li současně nejméně tři různé tóny*. Akord může být konsonantní* (libozvučný) nebo disonantní* (nelibozvučný), základní a v obratu, doškálný (patří-li do určité diatonické* stupnice*) nebo nedoškálný, cizoškálný apod. Nejčastěji se setkáváme s akordy durových* i mollových* tónin*. Např. ve stupnici C dur je hlavním akordem c - e - g, kterému říkáme tónický kvintakord. Jeho obraty jsou sextakord (e - g c) a kvartsextakord (g - c - e). Složitějším souzvukem je septakord, například dominantní septakord (g - h - d - f)  /též kytarové značky*/.

akordeon

akustika
Nauka o zvuku. Často se ale s tímto slovem setkáme také při diskusích, má-li nějaký sál akustiku nebo ne. V tom případě posuzujeme, vyhovuje-li tento sál všem podmínkám šíření zvuku a jeho slyšitelnosti. Skvělou akustiku má z tohoto hlediska např. Dvořákova síň v pražském Rudolfinu, Sněmovní síň arcibiskupského zámku v Kroměříži nebo zámecké divadlo v Českém Krumlově.

album
Kdo se někdy na něco učil hrát, jistě si pamatuje, jak slavnostní okamžik pro každého začátečníka nastane, když učitel řekne: "Příště už zkusíme něco z alba." To znamená, že už žáček začne hrát přednesové skladby. Alba jsou totiž soubory přednesových skladeb, seřazených tématicky k různým účelům. Jsou alba instruktivní, sestavená z přednesových skladeb pro různě vyspělé žáky, ale také tzv. alba sběratelská (album národních písní), kulturně politická (Věnec ze zpěvů vlasteneckých uvitý), i popularizační (album árií* z oper*, album slavných předeher*) apod.
Existují ovšem i alba, která patří do cyklických forem*, protože byla skladatelem vytvořena s určitým tématickým záměrem a albem přímo nazvána (P. I. Čajkovskij: Album pro mládež).

alikvotní tóny
Vedlejší vyšší tóny*, které při chvění struny nebo vzduchového sloupce zní současně s hlavním tónem - ovšem podstatně slaběji. Většinou je ani nevnímáme, ale pro barvu tónu mají velký význam.

alla breve
A capella*

allemande  
(almand)
Z francouzštiny: německý tanec*, velmi oblíbený ve Francii v době krále Ludvíka XIV. (17.-18. stol.). Je psán vždy v mírném pohybu a v sudém, obvykle 4/4 taktu*. Začíná vždy předtaktím*. Býval částí staré francouzské suity*, kde - neuvádělo-li suitu* preludium* nebo ouvertura* - zaujímal první místo v řadě.

alt
1. Hluboký hlas ženský nebo chlapecký, jehož rozsah je asi e až f ² a někdy i větší. Hluboký alt 
    nazýváme k o n t r a a l t .
2. Druhý hlas ve čtyřhlasé skladbě.

amatér
Člověk, který se věnuje nějaké činnosti ze záliby, nikoliv z povolání, ale na rozdíl od diletanta má pro tuto činnost obvykle dobrou odbornou průpravu. Opak profesionála*. (Viz též zájmová* činnost)

amoroso
(amorózo)
Z italštiny: líbezně, něžně, láskyplně.

andante
Z italštiny (doslova: jdoucí): volně, ale nikoliv zdlouhavě - na rozdíl od adagia*. Časté označení volných vět symfonií*, sonát*, kvartetů* apod. Známé je například Andante cantabile ze Smyčcového kvartetu* č. 1 D dur, op. J 1 P  I  Čajkovského.

anglický roh
Dřevěný dechový hudební nástroj, v podstatě větší, altový hoboj* s hlubším tónem, temným a melancholickým. Nejslavnějším sólem pro anglický roh je známé Largo z Novosvětské symfonie* A. Dvořáka.

ansámbl 
Z francouštiny: soubor. Nejčastěji se používá ve spojení komorní ansámbl.

antifonář
Zpěvník* církevních zpěvů z doby gregoriánského* chorálu. Naší vzácnou památkou je antifonář z kláštera ve Zlaté Koruně, pocházející ze 13. a 14. stol. Nyní je uložen v Národní knihovně ČR.

appassionato
Z italštiny: vášnivě, náruživě. Vzpomeňme si na Sonátu* č. 23 f moll, op. 57 L. v Beethovena*, pro kterou se vžilo pojmenování Appassionata.

aranžmá
Francouzské slovo. Původně se tak říkalo úpravě skladby pro jiné nástroje. V moderní populární* hudbě znamená úpravu doprovodu základní melodie* skladby podle možností skupiny nebo orchestru*, který ji bude provozovat. Aranžmá je důležitou součástí populárních skladeb. Je mnoho skladatelů, kteří se na ně specializují, a naopak málo skladatelů, kteří si aranžmá vlastních skladeb dělají sami.

arcato 
Arco 

arco 
(arko)
Z italštiny: smyčec. C o l l a r c o (kolarko) nebo a r c a t o (arkáto) znamená, že máme začít hrát smyčcem, když jsme předtím hráli drnkavě (pizzicato).

archív
Hudební  archívy.*

árie
Skladba pro sólový zpěv s doprovodem nástrojů. Vznikla a dosud žije především v opeře*, k jejíž slávě se árie také již v 17. století vyvinula z ariosa (arijózo) v recitativu*. Od počátků opery jsou árie základem a pýchou každé opery, i když se občas objevují pokusy nahradit je něčím jiným (např. R. Wagner takzvaným "ariózním stylem").
Skladatelé však árie nepsali jen pro opery, ale také proto, aby i koncertní pěvci měli příležitost ukázat virtuozitu* svého hlasu. Takové árie komponovali L. v. Beethoven i W. A. Mozart, jehož Bella mia fiamma, addio! vznikla v Praze na Bertramce na objednávku Josefiny Duškové.

arpeggio 
(arpédžo)
Italský výraz, který znamená, že jednotlivé tóny akordu se nehrají současně, nýbrž rychle po sobě, jako na harfě* (té se italsky říká arpa).

ars antiqua 
(antykva) 
Nejstarší období vícehlasé hudby (12. stol. až počátek 14. stol.) Jeho formami* jsou:
organum stranné, 
organum souběžné,
discant (dyskant) (založený na protipohybu) 
figurovaný discant
gymel
Významnou památkou starého vícehlasu je sbírka skladeb na mešní melodie* Magnus liber organi. Jejich autory jsou Leonin (leonen) a Perotin (peroten), kapelníci pařížského chrámu Notre Dame (notr dam). Sbor tohoto chrámu měl koncem 12. stol. v péstování vícehlasé hudby významné postavení. Předními teoretiky ars antiquy byli Jan z Garlandie, Petrus Picardus (pikardus) a Hieronymus de Moravia, hlavním střediskem teoretických studií byla pařížská univerzita.

ars nova
Období "nového umění" ve Francii a Itálii přibližně od 2. desetiletí 14. století do konce 14. století. Hudba se v té době stala již významnou složkou společenského života jako prostředek ušlechtilé zábavy i jako umělecký projev rovnocenný projevům výtvarným a literárním. Hudebním umělcům byly prokazovány stejné pocty jako třeba básníkům a významným projevem popularity hudby byl i velký rozvoj amatérského muzicírování. 
Nejslavnějším představitelem francouzské ars nova byl diplomat, básník a hudebník Filip de Vitry a G. de Machaut. Památky z této doby se zachovaly v rukopisech, uložených především v pařížské Národní knihovně (viz hudební* knihovny). Hudebním přínosem francouzské ars nova je světsky svěží melodika*, snaha o jednotné rytmické členění hlasů a větší zájem o vertikální vztahy tónů, což je předzvěstí harmonie*. 
Ještě významnější novinky přinesla italská ars nova, jejíž středisko bylo ve Florencii. Nejslavnějším autorem je F. Landino, nejvýznamnější památkou Codex Squarcialupi (kodeks skvarčalupi), bohatě zdobený portréty. K dalšímu zvýraznění melodie* a rytmu* se objevuje i základní princip pozdější harmonie - odstup od paralelních postupů kvintových a oktávových k terciím a sextám (viz interval*). Uplatňuje se i požadavek umělecké jednoty. Jak svědčí literární i výtvarné památky té doby, důležitou složkou při provozování hudebních skladeb byly nástroje, i když rozhodnutí, které z nich budou zrovna hrát, záleželo jen a jen na momentálních možnostech a skladatelé nástroje nepředepisovali.
Formami italské ars nova byly madrigal*, b a l l a t a (původně taneční píseň* s později mravoučným obsahem), a c a c c i a (káča), jejíž obvyklou látkou byly lovecké náměty zhudebňované s oblibou zvukomalebnými* hříčkami. Skladebně caccia vychází z kánonu*.
Ve skladebné technice se v době ars nova setkáváme se dvěma zcela novými pojmy: fauxbourdon* a kontrapunkt*.

assai
(asaj) 
Z italštiny: dosti, velmi. Toto slovíčko se přidává k některým označením rychlosti (např. allegro assai: velmi rychle).

atonalita
Opak tonality*: způsob skladatelské práce, při které není brán zřetel na žádnou tóninu* a akordy*, ale skladatel si vybírá a řadí tóny libovolně anebo podle určitého, předem daného pravidla, např. řady (tzv. dodekafonická* hudba). Atonalita vyplynula jako důsledek stále častějšího používání chromatiky* a rychlejších modulačních* přechodů v hudbě 20. století.