V
valčík
Pravou vlastí tohoto rychlého třídobého tance* je Vídeň, i když zdomácněl vlastně všude, kde ho jen jednou slyšeli. Ovládl taneční síně tak, jak se to žádnému jinému tanci nepodařilo, a tančí se již dvě stě let. Žije však i jako skladba koncertní* ve formě*, jakou mu dal J. Strauss starší. A objevuje se bohatě v tvorbě skladatelů hudby zábavné (Straussové otec a syn, J. Lanner, u nás např. O. Nedbal, J. Fučík, K. Vacek) i vážné (F. Chopin, P. I. Čajkovskij, A. Dvořák).


varhany
Největší a nejsložitější hudební nástroj*, v němž se tóny tvoří v dřevěných nebo kovových píšťalách bud chvěním vzduchových sloupců, nebo chvěním kovových jazýčků (podle druhu píšťal). Stlačený vzduch se do píšťal vhání měchem.Moderní varhany mohou mít až sedm manuálů*, dva pedály*, desítky rejstříků* a třeba až 10 000 píšťal velikosti od 11 mm do 10 m. A představte si - předchůdci tohoto nástroje jsou: Panova píšťala* a - dudy*. Dlouhá staletí usilovného zvětšování a zdokonalování dala vznik "královskému" nástroji, který zdobí největší katedrály světa stejně jako malý venkovský kostelík.

Největší službu umění vykonaly varhany v době hudebního baroka*, kdy se na ně neděli co neděli provozovaly velkolepé koncerty*. Ale hlas varhan neztratil své kouzlo ani dnes - svědčí o tom vyprodané varhanní koncerty ať v koncertních síních s moderními nástroji (patří k nim kilometry kabelů, elektromagnety, relé, voltmetry a jiné vymoženosti moderní doby), ať ve chrámech s historickými nástroji. V Praze je takovou historickou koncertní síní např. chrám sv. Jakuba na Starém Městě. Pro varhany psali hudbu skladatelé v~ech dob (jen namátkou jmenujme J. S. Bacha, C. Francka, A. Dvořáka, L. Janáčka, P. Ebena) a každá doba měla také své slavné varhaníky, k nimž patřili vždycky také čeští umělci. Dnes reprezentuje českou varhanní školu ve světě řada jmen (např. Jaroslav Tůma, Jiří Ropek, M. Šlechta).Měli jsme však také slavnou tradici varhanářskou, ve které dnes pokračuje továrna na varhany v Krnově. Dodává varhany do celého světa. Jsou však i nástrojaři - jednotlivci, kteří staví varhany. Postaví jich ovšem jen několik za život. Z minulosti známe celé rody varhanářů (např. Starky /šark/ z Lokte); naším současníkem byl pražský varhanář František Pejša.

hrací stůl varhan

variace
Variační techniku - obměňování základního tématu* - znali již skladatelé 14. a 15. století. V hudbě virginalové* pak variační forma dosahuje pozoruhodné rozmanitosti a dokonalosti. Počet variací ve skladbě není omezen - Beethoven jich např. napsal na téma z valčíku* skladatele Diabelliho třiatřicet.

Jsou variace f o r m á 1 n í (obměny mají zpravidla stejný počet taktů* jako základní téma) nebo 
c h a r a k t e r i s t i c k é  (obměňuje a zpracovává se jen část tématu, jednotlivý motiv*, rytmický* prvek apod.). K variacím občas obrátí pozornost i skladatelé zcela moderní, jako např. B. Britten. Své orchestrální variace na Purcellovo téma nazval Průvodce mladého člověka orchestrem. Každý nástroj se v nich představí svou vlastní variací a nakonec všechny dohromady zahrají fugu*.


vaudeville
(vódvil)
Původně satirický popěvek (ve Francii v 18. stol.), dnes se takto označuje veselohra s písněmi* (druh zpěvohry*).


vážná hudba
Tímto vžitým názvem se označuje hudba, která byla komponována s vážnými uměleckými ambicemi a která předpokládá soustředěný poslech - na rozdíl od hudby zábavné*. To ovšem nevylučuje, aby skladby hudby vážné neměly veselý obsah (např. všechny komické opery*).


veloce 
(veloče)
Z italštiny: rychle, lehce.


verismus
Rychlý spád děje, efektní kresba prostředí, tvrdě realistické, vzrušující náměty ze současného života, lidské vášně, líbivá melodika* a působivé hudební zpracování - to jsou charakteristické znaky verismu, směru, který nastoupil v Itálii po posledních operách* Verdiho a po Bizetově Carmen. Bezprostředním impulsern byl nakladatelský konkurs na krátkou operu ze současného života roku 1890. Prvními představiteli verismu byli P. Mascagni a R. Leoncavallo, největší slávy došel G. Puccini.


věta
V hudbě má toto slovo dva významy:
1. Nejmenší samostatný a uzavřený hudební celek, harmonicky ukončený. V tomto smyslu může být větou celá lidová* píseň, bývá jí téma* apod.;
2. samostatná část cyklické* skladby - sonáty*, symfonie*, koncertu* apod. Větou v tomto smyslu je třeba slavné Andante* cantabile /kantábile/ (II. věta) Čajkovského Smyčcového kvartetu* č.l D dur apod.

vibrafon Melodický bicí hudební nástroj*, jehož podstatou je elektrický mechanismus působící rozechvění (vibraci) tónu* Vynalezl jej Američan H Winterhoff roku 1924 a používá se především v taneční* a jazzové* hudbě.

vibrato
(vibráto)
Z italštiny:
 l.rozechvěně
2. ozdobný způsob hry na strunné i dechové nástroje*. Na strunných nástrojích se tvoří jemným a rychlým kmitáním hrajícího prstu, na dechových nástrojích se tvoří dechem;
3. zařízení (páka) u elektrické kytary*, kterým se dociluje chvějivý, vibrující tón.


vide
Z latiny: viz! Ve skladbách se s tímto slovem setkáte v podobě vi-de tam, kde skladatel ponechal interpretovi* možnost část skladby mezi těmito slabikami vynechat. Vi-de je tedy jakási hudební závorka.


viola
1. Název celé družiny smyčcových nástrojů*, z nichž se vyvinuly dnešní housle*, viola, violoncello* i kontrabas*. Jmenovaly se viola  d a b r a c c i o /bračo/ (při hře se opírá o bradu a levé rameno), větší viola d' a m o r e , viola d a g a m b a (opřená o zem mezi koleny hráče) a viola b a s t a r d a , největší z nich. Všechny měly šest strun a udržely se v oblibě ještě v 18. stol.;

2. smyčcový nástroj o něco větší než housle, s hlubším hlasem. Vyvíjel se současně s houslemi, nedosáhl však takové obliby. Teprve romantismus* ocenil charakteristickou barvu tónu* violy a od té doby její význam v orchestru i obliba stále stoupá. Viola má mezi skladateli i interprety* mnoho ctitelů. H. Berlioz např. zkomponoval na přání N. Paganiniho symfonii* pro orchestr* a sólovou* violu Harold v Itálii.

Dnešní viola	struny moderní violy

violoncello (vijolončelo) Zkráceně také cello /čelo/. Smyčcový u nástroj* měkkého a výrazově bohatého tónu*, nejhlubší nástroj smyčcového kvarteta*. V orchestru* mělo violoncello, stejně jako jeho předchůdce viola* da gamba, dlouho funkci nástroje doprovázejícího. Teprve mannheimská* škola objevila jeho velké výrazové možnosti, odpovídající požadavkům sólového* uplatnění. I když pozdější doba přinesla řadu vděčných skladeb pro tento nástroj, které zpravidla patří mezi vrcholná díla svých skladatelů, přesto, dlouho violoncello nebylo rovnocenným partnerem ostatních sólových* nástrojů. Takže mezi jmény světově proslulých sólistů nenajdeme až do konce minulého století žádného violoncellistu. Zato dnes prožívá violoncello svůj zlatý věk. Není skladatele, který by mu nevěnoval skladbu, není festivalu* vážné* hudby, na kterém by nezaznělo. Slavní violoncellisté se svou popularitou řadí k nejoblíbenějším sólistům a stále jich přibývá. Legendárním světovým violoncellistou byl P. Casals. Nejznámější a nejoblíbenější skladbou pro tento nástroj je Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104.

virginalová hudba
Virginal je anglický klávesový nástroj* podobný spinetu (viz klavír*) a umět na něj hrát patřilo v době královny Alžběty (1558 - 1603) a W. Shakespeara /šejkspír/ k dobrému jménu každého vzdělaného člena vyšší společnosti. Skladatelé tehdy komponovali krátké, skladbičky inspirované lidovou* hudbou a přírodou, což prozrazuje častá zvukomalba*. Známá je např. Královská honba Johna Bulla /džon/ a Válečný kus Williama Byrda /viljem bérdl. Spolu s jinými jsou tyto skladby zachovány v rukopisné sbírce Fitzwilliam Virginalbook.

Význam virginalové hudby je v tom, že v době vrcholící nizozemské* polyfonie* se zde rodí zcela nový vztah ke klávesovým nástrojům. Hudebníci objevili jejich možnosti jak v technické (typické "klavírní" efekty - terciové* a sextové* běhy, rozložené akordy*), tak ve výrazové oblasti. A tím tato hudba předznamenává pozdější rozmach klavírní tvorby a hry.


virtuos
Virtuozita *


virtuozita
Dokonalá hra na hudební nástroj. Virtuosem se obvykle nazývá koncertní* umělec, který podle názoru posluchačů i kritiky hraje dokonale.


vivo 
(vívo) 
Z italštiny: živě. 


vojenská hudba
Druh hudby starý jako vojsko. Aby se vojákům lehčeji pochodovalo do boje, zjednali jim k tomu účelu muziku vojevůdci starověcí, středověcí i novověcí - a nejrůznější primitivní nástroje*, zvláště bicí*, povzbuzovaly válečníky jistě i v dobách, kdy se bojovalo ještě kameny a klacky. Dějiny hudby nástrojové jsou i dějinami hudby vojenské. Ve 20. a 30. letech 19. stol. se v důsledku pokroku ve výrobě dechových nástrojů přetvářejí někdejší těžkopádné vojenské kapely* trubačů a pištců v dechové orchestry*.

V rakousko-uherské armádě měla vojenská hudba důležité postavení. Každý pluk měl svou kapelu, která se v mírových dobách s plukem stěhovala po různých městech říše, kde zrovna pluk "ležel". Tam ovšem nezahálela. Pořádala koncerty*, zvláště oblíbené "platzkoncerty" na náměstích nebo v parcích, a její členové nezřídka vyučovali místní děti hře na různé nástroje. Kapela pomáhala místním hudebním amatérům, doplňovala jejich orchestry, hrála ochotníkům k divadlu nebo dokonce zastávala funkci operetního či operního orchestru. Tak tomu bylo i v našich posádkových městech, např. v Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích aj.

Zcela mimořádnou úlohu sehráli čeští hudebníci, když jejich pluk zrovna "ležel" v některém městě sousední země nebo když se vůbec stali češti hudebníci členy nebo kapelníky vojenských kapel cizího státu. Např. po vzniku samostatného Bulharska roku 1879 se první bulharská vojenská hudba skládala výhradně z Čechů. Také "výzbroj" této kapely byla česká; hudební nástroje pocházely od firmy Červený* z Hradce Králové. V takových případech se stávali vojenští hudebníci českého původu nositeli hudebního života hostitelské země či města, zastávali tam významné funkce pedagogické a .vychovávali tak hudební dorost, čímž se v mnohých případech stali spoluzakladateli hudebního života. Tak tomu bylo nejen v Bulharsku, ale i v jugoslávských městech Dubrovníku, Osijeku, Zadaru, Bělehradě aj.

I dnes jsou vojenské kapely významnou složkou hudebního života. U nás mají vesměs profesionální* úroveň (její zárukou je i Střední vojenská hudební škola v Roudnici n.L.) a jejich koncerty jsou velmi oblíbené (například koncerty Ústřední hudby Čs. lidové armády v pražské hradní zahradě Na valech.


vokalista
Zpěvák, zvl. člen chrámového sboru*.


vokální hudba
Vox je latinsky hlas a vocalis /vokális/ znamená hlasový. Tak vzniklo pojmenování pro hudbu tvořenou lidskými hlasy. Patří do ní nejrůznější písně*, popěvky, halekání a jiné improvizace* i všechny skladby, v nichž se zpívá, ať s nástrojovým doprovodem, nebo bez něho. Podle účelu rozlišujeme vokální hudbu c í r k e v n í *  (určenou k náboženským obřadům), což jsou např. zpívané modlitby, chorál*, mše*, oratoria*, žalmy* nebo hudbu d u c h o v n í , což je hudba s náboženskou či filozofující tematikou komponovaná pro koncertní síň (např. Polní mše B. Martinů) a na hudbu s v ě t s k o u *  (může to být hudba vážná*,např. sborové skladby, populární*, taneční*, lidové* písně apod.).

Sborovou tvorbu třídíme podle toho, je-li psána pro s b o r *  mužský, ženský, dětský či smíšený. Počet členů sboru není ničím určen. Pohybuje se zpravidla mezi 20 - 60 zpěváky, ale jsou i sbory početnější nebo méně početné. Takové množství zpěváků se ovšem neobejde bez vedoucí umělecké osobnosti a tou je sbormistr*.


vokální skupina
Termín, který se v oblasti populární* hudby vžil pro sbor*.Jako v oblasti hudby vážné* jsou tedy i zde soubory mužské, ženské i smíšené, většinou tří- až osmičlenné. Zcela vyjímečné jsou vokální skupiny, které mají několik desítek členů. Kromě vokálních skupin, které vystupují samostatně - typickým příkladem je naše Vokální skupina Lubomíra Pánka existují i soubory orientované na doprovodnou funkci. Jejich úkolem je rozšířit zvukové a barevné možnosti aranžmá*, zvýšit atraktivitu instrumentálních* skupin nebo zpěváků - sólistů*.

vozembouch Lidový hudební nástroj*. Jeho princip spočívá v tom, že se v rytmu tluče o zem dlouhou holí, ozdobenou různými chřestítky, zvonky, rolničkami a jinými nástroji a věcmi (např. dvě volně na sebe položená a společně zavěšená kovová víčka), které vydávají příjemný zvuk.

vrtěná
Lidová * hudba (v Podluží)