O

obal
Melodická ozdoba*. Značka ~ může být nad notou*, pod ní, nebo i mezi notami. Obal tvoří velká vrchní sekunda* před hlavním tónem* a malá spodní sekunda po něm; ozdoba končí základním tónem:

obecná nota
Všeobecně známý nápěv, melodie*, na kterou se, zejména v 16. a 17. století, zpívaly různé texty. V pozdější době se na obecnou notu, za kterou nejčastěji posloužila některá píseň* lidová, zpívaly třeba i kramářské* písně.

obkročák
Český lidový tanec* ve 2/4 taktu*. Tančí se dokola, v živém tempu*. (Např. B. Smetana: České tance).

odrážka
Notová značka, která ruší předcházející posuvky*.

odzemek
Slovenský lidový sólový* mužský tanec* ve zrychlujícím se tempu, s podřepy a výskoky.

oktáva
1. Osmý diatonický * stupeň;

2. řada osmi tónů* v diatonickém pořádku.

3. interval* mezi 1. a 8. tónem diatonické stupnice*.

oktet
Skladba pro osm nástrojů* nebo hlasů.

okteto
Instrumentální * hudba, vokální * hudba

opera
(Viz též: benátská* o., buffa*, neapolská* o., o.* comique, o.* seria, římská* o.). Zpívaná divadelní hra s instrumentálním* doprovodem, složená z jednotlivých čísel (árie*, recitativ*, sbor*, balet*), která bývají spojena ve větší celky (dějství) instrumentálními mezihrami. Opera i její jednotlivá dějství začínají zpravidla předehrou*.
Opera je produktem a charakteristickou formou hudebního baroka*. Autory prvních oper byli florentští skladatelé
J. Peri a G. Caccini. Prvním skutečným dramatikem byl C. Monteverdi. Ten spolu s F. Cavallim a M. A. Cestim reprezentuje benátskou* operu, která v konfrontaci s lidovým vkusem vytvořila základ celého operního typu. Opera římská* obohatila nový útvar sborovými prvky a přináší první přiklad komické opery. Škola neapolská* přidala složku taneční a rozvinula árii do samoúčelné virtuozity*. Je vyvrcholením, ale zároveň začátkem úpadku italské opery, která byla v 17. a 18. století rozšířena po celé Evropě. Jen ve Francii (J. B. Lully) a částečně v Anglii (H. Purcell) lze mluvit o svébytné národní barokní opeře. Prvním pokusem o návrat opery k dramatické pravdivosti byla komická opera - buffa*.
V době rozkvětu a invaze italské opery do Evropy vyrostli pod jejím vlivem v některých hudebních střediscích významní skladatelé barokní hudby. V Drážďanech např. J. A. Hasse, v Londýně G. F. Händel.

V období hudebního klasicismu* se rozvinula především opera buffa, která si brala náměty z lidového života. První operou tohoto typu byla La serva padrona G. B. Pergolesiho. Dalšími známými skladateli buffy byli v období klasicismu N. Piccini, G. Paisiello a D. Cimarosa /čimaróza/ (zejména operou Tajná manželství), mimo Itálii F. L. Gassmann, skladatelé francouzské opéra* comique - A. D. Philidor /řilidor/, P. A. Monsigny /monsiňi/, a zejména A. E. M. Grétry. V Anglii se vyvinul speciální typ, tzv. Ballad-opera, tj. písňová opera. Nejslavnějším dílem tohoto typu je tzv. Žebrácká opera, jejíž text napsal John Gay /džon gej/ a hudbu jednak sestavil, jednak složil John Christopher Pepusch /džon kristofr pepuš/. V Německu vznikla zcela nová hudební forma, singšpíl*.

Opera* seria prodělala v období klasicismu významnou reformu, která spočívala v tom, že se opera měla opět vrátit k antickému a renesančnímu ideálu a být především dílem dramatickým. Reformátorem opery v tomto smyslu je CH. W. Gluck. V operní tvorbě W. A. Mozarta najdeme vlivy všech dosavadních operních typů - francouzské opéra comique i italské buffy, německého singspielu aj. Mozart v opeře přináší i mnoho nového: jasnost a určitost melodické linie a deklamační fráze, výrazné zabarvení orchestru*, plastičnost myšlenky a lidovost. Proto byly Mozartovy opery psané na italský text a provozované italsky tak úspěšné třeba i v Praze, kde obecenstvo italsky nerozumělo.

Ze skladatelů doby romantismu* se zasloužil o další rozvoj opery především autor první "romantické" opery C. M. von Weber, pak G. Verdi, francouzští skladatelé D. F. E. Auber, G. Meyerbeer, Ch. Gounod, G. Bizet a v Německu R. Wagner, ktery' je nazývám "velkým reformátorem opery".

K vývoji opery v 2. pol. 19. stol. významně přispěly i další evropské národy, zejména Rusové (M. I. Glinka, A. S. Dargomyžskij, A. Borodin, N. A. Rimskij-Korsakov, M. P. Musorgskij a P. I. Čajkovskij) a Češi, z nich především B. Smetana.

Ze skladatelů modemí hudby obohatili vývoj opery svými díly zejména R. Strauss, C. Debussy, A. Berg, D. Šostakovič, S. Prokofjev, L. Janáček, B. Martinů aj.

opéra comique
(opera komik)
Francouzská komická opera 18. století, protiklad vážné "tragédie lyrique" /tražedy lirik/. Vyvinula se z několika pramenů: z komických výjevů dvorních baletů*, z vaudevillů* /vódivil/, což byly žertovné, často satirické popěvky reagující na konkrétní události, a z improvizovaných her královských komediantů, které měly rovněž satirický text a melodie* přejímaly jednak z oblíbených vaudevillů, jednak ze známých skladeb Lullyho nebo jiných skladatelů. Již počátkem 18. století měl tento typ zpívaného divadla stálé středisko v pařížském Divadle na tržišti. Zpočátku bylo těžiště her v textu, později se začal prosazovat vliv italské buffy*, kterou obhajoval J. J. Rousseau.

Prvním významným autorem hudebního směru opéra comique byl Egídio R. Duni /edžídyjo dyny/ (1709 - 1775), pofrancouzštělý Ital, který spojil italskou zpěvnost s francouzským půvabem a vtipem. Ve druhé pol. 18. stol. pak opéra comique vrcholí jako vyspělý, samostatný hudební směr v díle Andrého Danicana Philidora /danykan filidor/, ktery' největšího úspěchu dosáhl operou Podkovál, Pierra A. Monsignyho /monsiňi/, jehož mistrovská díla se jmenují Zběh a Félix, nalezené dítě, a A. E. M. Grétryho.

opera seria
Jeden ze základních typů opery*: rozsáhlé dílo s vážným námětem.

opereta
Hudebně dramatický útvar mluveného, zpívaného a tančeného divadla, typický pro 2. pol. 19. stol. a 1. pol. 20. stol. Opereta si neklade velké umělecké cíle, jejím úkolem je pobavit. Historickými předchůdci operety jsou opéra* comique, singspiel* a vaudeville*, současnou vývojovou podobou tohoto typu hudebního divadla je např. muzikál*. Kolébkou operety byla Paříž (J. Offenbach) a Vídeň (J. Strauss ml., F.Suppé, C. Millöcker).

opus
(Zkratka op.) Z latiny: dílo. Hudební skladatelé tímto výrazem označují svá díla a číslují je. Např. L. v. Beethoven: Houslový koncert* D dur, op. 61.

oratorium
Epické hudební dílo, které se formou podobá opeře*. Hlavní rozdíl je však v tom, že oratorium se neprovozuje na jevišti. Původně bylo psáno pro chrám, později už pro koncertní síň. Nedostatek scénické akce nahrazuje zpěvák jako vypravěč. Prvními skladateli této formy jsou E. Cavalieri a G. Carissimi. Z nejslavnějších děl žijí dodnes oratoria G. F. Händela, J. S. Bacha, J. Haydna, F. Mendelssohna-Bartholdyho,
F. Liszta, A. Dvořáka aj. Z děl 20. století je slavné např. oratorium A. Honeggera Johanka z Arku.

orchestr
Instrumentální* soubor s větším počtem hudebníků. Termínu orchestr se začalo používat až v době hudebního klasicismu*, a hlavně romantismu*. Do té doby znamenal totéž termín kapela. V současném hudebním životě se slova kapela užívá většinou jen v oblasti souborů dechových, zřídka lidových a tanečních. V čele orchestru je dirigent*, v čele kapely kapelník.

V historii se ustálily určité typy orchestrů podle obsazení, které skladatelé svým skladbám nejčastěji určovali.
Základních typů d e ch o v ý ch orchestrů je několik, u nás jsou nejběžnější:

v e l k ý d e ch o v ý orchestr (nad 40 hráčů) - pikola* v C, 1 - 6 flétena* v C, 2 hoboje*, klarinet* v Es, 1 - 3 klarinety v B, 2 fagoty*, 1 - 4 lesní* rohy v F, 1 - 4 pozouny*, 2 křídlovky* v B, basová trubka v B, 2 trombóny*, basový trombón, tuba* (helikón) v F, tuba v B, tympány*, triangl*, malý a velký buben*, činely*, zvonková* hra. Některé velké dechové orchestry mají ještě saxofony* (sopránový v B nebo C, altový v Es, tenorový v B).

s t ř e d n í d e ch o v ý orchestr (přibližně od 22 do 40 hráčů) - má zhruba stejné nástrojové obsazení, ovšem s menším počtem hudebníků.

m a l ý d e ch o v ý orchestr, "malá dechovka", hraje většinou v počtu 9 hudebníků: klarinet v Es a B, křídlovka v B, basová křídlovka v B, trubka v Es, basová trubka v B, tuba (helikón) v F nebo B, buben s činely.

d i v a d e l n í orchestr je většinou orchestr symfonický.

J a z z o v ý orchestr - původní neworleánské /ňú orljens/ orchestry hrály v obsazení: klarinet, trombón, trubka, banjo*, kontrabas, bicí, event. klavír. Dnes v tomto obsazení hraje např. naše Traditional Jazz Studio. Jazzové kapely typu kapely Jerryho Rolla Mortona /džeri/ měly zase jiné obsazení: 2 trubky, trombón, 3 saxofony (tenorový a 2 altové), bicí, banjo, klavír, kontrabas. Poválečná swingová* éra převzala ve velké míře typ populárního orchestru Glena Millera: 4 trubky, S saxofonů (vč. basového), 4 trombóny a kompletní rytmika - kytara*, bicí, kontrabas, klavír. V takové sestavě hrál např. Jazzový orchestr Čs. rozhlasu i orchestr K. Vlacha*

B i g b a n d /bend/ (anglicky: velký orchestr). Označení pro 10 - l8členný orchestr složený z dechových nástrojů žesťových i dřevěných a nástrojů rytmických. Obsazení dechových nástrojů je různé (ale nesmí chybět trubky, pozouny a saxofony), rytmická skupina se skládá z klavíru, kontrabasu a bicích, příp. kytary. Big band se zrodil v období raného swingu a je pro tuto hudbu typický. Později přešel do moderní populární hudby, kde je používán s různými obměnami dodnes. V doprovodných bigbandových skupinách se významně uplatňují i smyčcové nástroje.

k o m o r n í orchestr - orchestr složený většinou z malého počtu nástrojů symfonického orchestru; bývá ale obsazen také jen nástroji dechovými (např. pražská Komorní harmonie) nebo smyčcovými (Slovenský komorný orchester). Jindy bývá posílen o historické hudební nástroje (např. Komorní orchestr B. Martinů) apod.

s a 1 ó n n í orchestr - instrumentální soubor menšího rozsahu, schopný interpretovat* nejen populární* hudbu, ale i skladby hudby vážné*, zejména z období hudebního klasicismu a romantismu. Na počátku 20. století se ustálily tři typy salónních orchestrů:
vídeňský (6 nástrojů),
pařížský (7 nástrojů),
berlínský (12 nástrojů: klavír, harmonium*, 2 housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, trubka, pozoun, bicí). Salónní orchestry hrávaly v kavárnách, restauracích, na lázeňských promenádách i na parnících, později ve větších kinech a v rozhlase. Repertoár* byl sestaven z líbivých populárních skladeb v efektních úpravách pro dané obsazení. Nejmenším typem salónního souboru byl salónní kvartet* (u nás např. Janouškovo kvarteto, známé z nedělních koncertů Čs. rozhlasu) a různá dua*, angažovaná v kavárnách a vinárnách, která hrála melodie na požádání.

S y m f o n i c k ý (filharmonický) orchestr v obsazení, jak ho používal např. L. v. Beethoven: 2 flétny (někdy pikola), 2 hoboje, 2 klarinety v B, 2 fagoty, 2 trubky v Bs, 2 lesní rohy v Fs, 3 trombóny, 1 pár kotlů*, 8 - 12 prvních houslí, 6 - 12 druhých houslí, 4 - 10 viol, 4 - 10 violoncell, 4 - 8 kontrabasů.

Dnešní velký symfonický orchestr má běžně 3 flétny, 3 hoboje, 3 klarinety v F, 3 fagoty, 4 lesní rohy v F, anglický* roh, 3 trubky v F, 4 pozouny, 1 tubu, bicí* + 3 tympány, 3 harfy*, 14 prvních houslí, 12 druhých houslí, 10 viol, 10 violoncell, 8 kontrabasů a podle potřeby ještě nejrůznější jiné nástroje.

Taneční orchestr - hraje k tanci a jeho obsazení je různé, nejčastěji to váak bývá jazzový orchestr typu Glena Millera. (viz. výše)

Dnes existují a stále vznikají instrumentální hudební tělesa nejrůznější velikosti a obsazení, podle konkrétních potřeb a možností. Typické jsou např. různé instrumentální skupiny.

orientální hudba
Exotická* hudba

ossia
Z italštiny: nebo. S tímto označením se setkáme v některých skladbách, kde u zvláště nesnadného místa je uveden další notový zápis snazšího provedení.

ostinato
Stálé, naléhavé opakování tématu v některém hlase skladby.

ouvertura
Předehra *

ozdoby
Skladatelé měli a dosud mají potřebu občas své melodie* přizdobit. Dříve, např. v době baroka*, tyto ozdoby důsledně nevyznačovali, protože počítali s tím, že se přičiní hudebníci sami. Později však už předepisovali ozdoby všude, kde je chtěli mít, drobnými notičkami nebo jinými značkami. Dodnes se používá např. těchto melodických ozdob: náraz*, nátryl*, obal*, příraz*, trylek*.