B
bagatela
Drobná, krátká skladbička, např. pro klavír*, často příležitostného charakteru. Taková je i bagatela S kyticí v ruce od J. Suka.

balada
Skladba vážného, často až pochmurného epického obsahu, která formově většinou těží z písňové* formy. Kolébkou balady je Německo, jejími největšími mistry němečtí skladatelé doby romantismu* - F. Schubert a J. K. Loewe. Nejvýznamnějším skladatelem instrumentální* balady je F. Chopin.

balalajka
Drnkací hudební nástroj ukrajinského původu, známý již z doby Petra Velikého. Balalajky dodnes tvoří základ ukrajinských a ruských orchestrů* lidových nástrojů.

balet
Jevištní forma, jejíž děj se znázorňuje tancem* a hudbou, která ho doprovází. Někdy je to samostatné celovečerní dílo, sestavené z jednotlivých čísel jako opera*, jindy bývá součástí opery, jako třeba skočná* či furiant* ve Smetanově Prodané nevěstě. Baletům se věnovali mnozí významní skladatelé. Jistě znáte Čajkovského Louskáčka a Labutí jezero, Prokofjevovův balet Romeo a Julie nebo Chačaturjanův Gajane. Z českých baletů jsou nejznámější Z pohádky do pohádky a Pohádka o Honzovi O. Nedbala.

ballata
Ars nova*

banjo
(bendžo)
Strunný drnkací nástroj. Trup tvoří tamburínový*, koží potažený bubínek, struny jsou zdvojené a rozechvívají se plektrem*. Známe banjo čtyřstrunné, pětistrunné, šestistrunné a sedmistrunné.

barkarola
Kolébkou této hudební formy* - vlastně písně* - jsou italské Benátky, kde si ji zpívali a dosud zpívají v kolébavém šestiosminovém taktu* gondoliéři.

baroko
V hudbě je to přibližně 150 let bouřlivého hudebního vývoje mezi hudební renesancí* a klasicismem*, v němž se uskutečňuje přeměna stylu polyfonního* v homofonní*.
Kolébkou hudebního baroka je Itálie, která v 16. století prožívala období "hudební horečky". Hudbu milovali a vášnivě ji pěstovali slavní malíři (Tintoretto, da Vinci (vinči), Michelangelo (mikelandželo)) i básníci (Tasso). Hudba byla často hlavním tématem učených rozprav uměleckých společností, které diskutovaly o poslání umění. Jedna z nich, florentská camerata, vstoupila do hudebních dějin. V jejím středu vznikl nový názor na hudbu, jehož konkrétním příkladem byla opera Eurydika skladatelů Periho a Cacciniho. Její provedení 6. října 1600 se všeobecně uvádí jako historický mezník změny hudebních stylů.Hudební (podobně jako výtvarné) baroko bylo nástrojem církve proti reformačním snahám a reprezentovalo často i feudální moc a bohatství. Seznámíme-li se pozorně s projevy výtvarného i hudebního baroka, najdeme řadu analogií: velkoleposti barokních chrámů odpovídají mohutné formy mší*, oratorií* a figurálních pašijí*, šlechtickým palácům a způsobu života jejich obyvatel odpovídají opery*, oslavné kantáty* a hudební slavnosti v přírodě s bohatými výpravnými efekty. Složitým tvarům zdobícím interiéry paláců a chrámů odpovídá virtuozita* sólového zpěvu kastrátů*, vzrušenému "pohybu" soch a obrazů výrazná melodie* a její dramatičnost, bohatému řasení barokních rouch bohatá dynamika* atd. V kostele se setkávali lidé s barokním výtvarným uměním i hudbou stejně jako na poutích či okázalých šlechtických slavnostech v přírodě. A tak jako venkovští zedníci pod tímto vlivem vytvářeli štíty a průčelí vesnických domů, venkovští kantoři komponovali své pastorely*.
Hlavními reprezentanty raného italského baroka byli E. de Cavalieri, G. Carissimi a C. Monteverdi, prvý skutečný dramatik a autor smělé opery Orfeus. Další vývoj baroka probíhal v různých italských i evropských střediscích. Význam pro zlidovění hudby má benátská* opera (první veřejné operní divadlo tu bylo otevřeno již r. 1637). Spolu s Monteverdim reprezentují benátskou operu F. Cavalli a M. A. Cesti. V jejich dílech se již objevují hlavní znaky baroka: ustálení durového* a mollového tónorodu, přesné vyhranění funkce tóniky*, dominanty* a subdominanty*, generálbas*, správná deklamace, dramatizace melodie* i velmi odstíněná dynamika*.
Do Evropy přicházelo hudební baroko především prostřednictvím opery a většinou se vyvíjelo pod silným italským vlivem. Ubránila se mu jenom Francie díky osobnosti J. B. Lullyho, zpočátku Anglie v operách H. Purcella a baroko české, ovlivněné domácími tradicemi. Největší invaze italské barokní opery do Evropy nastala v době rozkvětu této formy v tehdy největším italském městě Neapoli. Celé soubory italských umělců hostují v té době po evropských městech a šlechtických sídlech a určují ráz podniků domácích. Neapolská* opera, která vrcholí dílem A. Scarlattiho, však vedla svým "přeumělkováním" k úpadku italského baroka a ke vzniku nových forem. Jednou z nich byla komická* opera, která byla přínosem opery římské*.
Pod italským vlivem vyrostly v evropských zemích významné osobnosti barokní hudby. S drážďanským dvorem je spjata tvorba J. A. Hasseho, hlavní osobností dvora vídeňského byl J. J. Fux. S neapolskou školou souvisí a z jejího rámce některými rysy vyrůstá i G. F. Hándel, ve Francii poznamenaly tyto vlivy J. Ph. Rameaua.
U nás se opera poprvé objevuje r. 1627 u příležitosti korunovace císaře Ferdinanda II. Tehdy přijeli do Prahy pěvci z italské Mantovy a provedli na Pražském hradě "pastorální komedii" s doprovodem smyčcového orchestru*. Komickou operu uslyšela Praha poprvé r. 1680. Největší událostí pro českou hudbu l. pol. 18. stol. bylo pražské provedení Fuxovy opery Costanza e fortezza (kostanca e forteca) za Caldarova řízení při korunovaci v srpnu 1723. Součástí korunovačních slavností bylo i provedení melodramatické alegorické hry J. D. Zelenky "Sub olea pacis et palma virtutís". V Praze i na venkově byla v té době oblíbena představení italských operních souborů. V Praze byla známá operní divadla v Kotcích a Na poříčí, na venkově šlechtická divadla v Roudnici n. L., Českém Krumlově, Kuksu, Jaroměřicích n.R. atd. Nejtypičtějším představitelem české barokní opery je moravský skladatel F. V. Míča.
Souběžně s operou se vyvíjí a do Evropy proniká i její církevní protějšek, oratorium. Slavnými mistry této formy tehdy jsou G. Carissimi, G. Legrenzi (legrenci), G. B. Vitali, A. Scarlatti, J. B. Pergolesi, N. Jommelli (džomeli), a hlavně G. F. Hándel. Vznik stálých operních divadel (kde se prováděla i oratoria), pozměnil sociální funkci opery, která přestala být výhradně dvorským uměním. Vznikla nová společenská vrstva, hospodářsky a společensky spjatá s operním provozem od impresáriů, ředitelů a sólistických hvězd až ke sborovým* zpěvákům a technickému personálu. Tehdy vzniká i obojaký poměr vyšší společnosti k divadelním silám, který byl pravidlem až do nedávné doby: obdiv na jevišti a přezírání v občanském životě. Zajímavý obraz postavení operních umělců na šlechtickém sídle podává Jiráskův román Na dvoře vévodském.
Hlavními postavami operního souboru byli sólisté*, zejména muži, kterým bývaly svěřovány často i ženské role. Aby se technika sólového zpěvu povznesla k co nejvyšší dokonalosti, byly zřizovány pěvecké školy (viz hudební* školství) i vyšší hudební učiliště, konzervatoře*. Smutným produktem této barokní touhy po dokonalosti jsou kastráti*
Opera však není jedinou charakteristickou formou hudebního baroka. Cacciniho sbírka písní* Nouve musiche (múzike) postavila jako první proti polyfonnímu* madrigalu* nový homofonní* typ hudby vokální*, který vytvořil protějšek velkým útvarům opery, oratoria i kantáty. Drobné vokální útvary se nazývaly různě: árie*, scherzi (skerci), conetti (konety), canzonette (kanconete). Carissimi pro ně zavedl pojmenování cantata* da camera (na rozdíl od cantata* da chiesa). Po celé 17. století byla cantata da camera nejrozšířenějším druhem vokální hudby, protože vyhovovala potřebám velmi rozšířeného domácího muzicírování v rodinách i menších společnostech. Věnovali se jí téměř všichni italští barokní skladatelé.
Do českých zemí se dostává doprovázená monodie* velmi brzy. Již v r. 1612 pořídil císařský rada Troilus z Lešotu sborník vzácných italských skladeb komponovaných v novém stylu. Ale pro jeho rozvinutí a rozšíření nebyly u nás tehdy podmínky, protože tu vládla hluboká kulturně politická i hospodářská krize, která nástup baroka oddálila. Typicky českým představitelem doprovázené vokální skladby je v 17. století A. Michna z Otradovic.
Rozvíjí se i hudba instrumentální*. Při nejrozmanitějších příležitostech a slavnostech církevních i světských byly provozovány orchestrální skladby, což umožňovala existence zámeckých kapel*. Na zámeckých koncertních pódiích byla kromě operních předeher provozována hlavně concerta* grossa, sólové i triové sonáty*, suity* i skladby pro sólové* nástroje. Orchestrální hudbu komponovali téměř všichni barokní skladatelé, z našich H. I. F. Biber, J. D. Zelenka, P. J. Vejvanovský a J. Zach. Mistry sonáty byli A. Stradella, G. Legrenzi a B. Vitali, nejlepšími autory skladeb pro sólové housle* A. Corelli a G. Tartini. Jako skladatelé koncertů vynikli G. Torelli, A. Vivaldi, G. F. Hándel a J. S. Bach, který je největší univerzální skladatelskou osobností období baroka.
Pro rozvoj nových instrumentálních forem bylo nezbytné zdokonalení techniky hry na hudební nástroje. Důležitý úkol připadá v barokním orchestru nástrojům smyčcovým. Oblíbeným nástrojem zůstala stará viola* da gamba, ale osamostatnil se typ houslový. K nejvyšší dokonalosti přivedli housle v 17. století cremonští nástrojaři A. Amati, N. Amati, A. Stradivari a rod Guarneriů. Ale také hra na ostatní nástroje se v době baroka zdokonaluje: violoncello*, kontrabas*, zobcová* i příčná flétna*, v baroku se prvně setkáváme s partem hobojovým*. Lesní* roh a klarinet* jsou vynálezem až 18. stol. Zdokonaluje se technika fagotu* a pozounu*, udržují se cinky* a trubky*. Přechodně se stávají nástrojem "vyššího" umění i dudy*. Nejpronikavější změny se však dočkaly klávesové nástroje, neboť nová doba si žádala naprosté odlišení hry varhanní a klavírní. V druhém desetiletí 18. stol. byl vynalezen kladívkový klavír*, i když vedle něho dále přežívaly oba starší typy, klavichord a klavicembalo.
Klávesovým nástrojům přísluší v době baroka významné místo především jako nástrojům generálbasovým*. Klavír postupně vytlačil i velmi oblíbenou loutnu*. Barokní klavírní literatura přispěla - snad ještě více než virtuozita neapolské opery k vytvoření nového způsobu výrazu, který označujeme jako galantní* sloh.
V baroku se také uskutečnily první veřejné koncerty* za vstupné. Od r. 1672 je organizoval v Londýně královský hudebník John Bannister (džon benystr). V Praze dali popud k pořádání pravidelných hudebních produkcí r. 1713 měšťané - hudebníci Kalivoda a Živný.
Významnou oblastí barokní hudby je také hudba chrámová*, která nové skladebné principy uplatňovala v tradičních formách církevních skladeb - mší, pašijí, žalmů apod. Největším skladatelem chrámové barokní hudby je J. S. Bach, u nás pak skladatelé školy Čemohorského. Zvláštní místo v barokní hudbě mají české duchovní písně v četných kancionálech* (A. Michna z Otradovic, V. HolanRovenský, J. J. Božan aj.) stejně jako mše, pastorely a sepolkra* českých venkovských kantorů ( J. J. Linek, T. N. Koutník, M. Broulík, A. Borový, J. Kypta aj.)
Tak se v různých formách a v různých evropských zemích - ale především v Itálii - vyvíjel a v 1. pol. 18.:stol. vrcholil nový sloh - hudební baroko.

baryton
1. Mužský hlas střední polohy mezi tenorem* a basem* 
2. eufonium *

bas
1. Hluboký hlas mužský s rozsahem přibližně E až e¹ nebo f¹ (hluboký bas mívá až kontra B.
    Podle barvy rozeznáváme bas "seriózní" a bas "buffo"
2. v instrumentální* hudební skladbě nejhlubší, základní hlas

 basa 
1. Kontrabas*
2. Kytara* basová 

basklarinet 
Klarinet* 

basso continuo 
(kontynuo)
Též jen continuo. Označení pro basový* part* (doprovod) skladeb hudebního baroka*. Hrálo jej většinou violoncello* s cembalem* nebo varhanami*. Notami byl vypsán pouze vlastní basový hlas a u něho bylo číslicemi a jinými značkami poznamenáno, jak se má na cembalu či varhanách akordicky upravit. (generálbas*)

bé
Posuvka (b) označující v notovém záznamu snížení tónu* o půltón*. Dvojité bé (bb) snižuje o dva půltóny.
V předznamenání stupnic píšeme bé v pořadí: bé, es, as, des, ges, ces, fes. Sedm bé mají stupnice Ces dur a as moll.

beat
(bít)
Angl. značí úder, tep. V jazzu* a moderní populární* hudbě znamená beat především stále přítomnou, pravidelnou úderovou pulzaci, kterou obstarávají bicí* nástroje, případně celá rytmická skupina. Beat souvisí s africkými kořeny jazzu, původnímu evropskému pojetí rytmiky je cizí. Tvoří jeden ze specifických rysů jazzu i značné části moderní populární hudby.

bel canto 
(kanto)
Z italštiny: krásný zpěv. Ideál přirozeného, dokonalého zpěvu. Požadavek bel canta je typický pro období 1. pol. 17. století, kdy se pěvci nesnažili uchvacovat posluchače vyspělostí techniky, ale krásou tónu. Ideálem zpěváka byl oduševnělý projev, v němž technika a výrazová složka měly stejný význam.
Zastáncem bel canta byl tehdy J. S. Bach, G. F. Händel, J. B. Lully a J. Ph. Rameau. K požadavku bel canta se v různých obdobích zpěvní pedagogové i skladatelé znovu vraceli a je tomu tak i dnes.

benátská opera
Roku 1637 - v době hudebního baroka* - vzniklo v bohatých italských Benátkách první veřejné operní divadlo a v nejbližších desetiletích tam bylo založeno ještě několik desítek dalších divadel. Tím se stala opera* přístupnou širokým vrstvám zámožnějšího obecenstva. Benátky se tehdy staly centrem operní tvorby. Do divadel, z nichž vždy alespoň čtyři hrála zároveň, putovali návštěvníci z celé Itálie i vznešená společnost zahraniční. Od r. 1660 se vkus benátské opery stal měřítkem všeho operního podnikání.
Námětově těžila benátská opera z mýtů, dějin, básní Tassových a Ariostových i z Orientu, který dával možnosti bohaté a efektní vnější úpravy. Formálně se dělila na prolog, několik jednání a závěrečný výjev. Stále častěji se uplatňoval komický prvek. Začíná rozkvět sólového dramatického zpěvu: árie* se stává nejdůležitější formou operního výrazu, uplatňuje se koloratura*. Sborů* naopak užívala benátská opera málo. Recitativy* byly doprovázeny cembalem*, árie a dueta* orchestrem, který hrál také úvodní sinfonii, jak se říkalo předehře*, a instrumentální a taneční vložky.
Orchestr byl umístěn již dnešním způsobem, ale byl řízen od cembala.
Hlavním reprezentantem benátské opery je C. Monteverdi, k jejímu rozvoji přispěli i F. Cavalli a M. A. Cesti

benátská škola
Okruh žáků a pokračovatelů A. Willaerta, v jejichž dílech se ve 2. pol. 16. stol. prosadilo rozdělení vokální* a instrumentální* složky hudby, ústup kontrapunktické* práce, zvýšená pozornost obsahu textu i vznik nových, instrumentálních forem* (fantazie*, ricercar (ričerkar) a tokáta* pro klávesové nástroje*, sonáta* a canzona* (kancóna) pro dechové a smyčcové nástroje).
Nejvýznamnějšími představiteli této školy jsou A. a G. Gabrieliové.

bendžo
  banjo*

benefice
Koncert*, nebo divadelní představení uspořádané na podporu nějaké dobročinné akce, nebo úmyslu.

bicí
Vžité označení pro bicí soupravu hudebních nástrojů*, používanou v tanečních a jazzových orchestrech* a skupinách.
Soupravu tvoří:
1. velký buben* se šlapkou, která je ovládaná nohou 
2. malý a střední tom-tom upevněný na velký buben 
3. velký tom-tom na nožičkách u nohy hráče
4. malý buben na stojanu
5. hi-hat (z angl. high-hat (hajhet) = vysoký klobouk, běžně "hajtka"), tj. dva činely* na stojanu, 
   ovládané nohou i rukama 
6. sada činelů na stojanech
   Vyjímkou je větší množství činelů, tom-tomů, někdy se užívá i dvou velkých bubnů.

big beat 
(big bít)
Označení pro hudbu rokenrolové* oblasti.

bitonalita
Způsob skladebné práce, v níž skladatel používá a volně kombinuje tóny* a akordy* dvou tónin*.

blues 
(blús)
Původně sólový vokální projev amerického černošského folklóru*, který se ustálil v pevnou hudební formu jazzové* i pozdější populární* hudby. Jean Cocteau (žan kokto) považoval texty blues za jediný cenný přínos lidové poezie našeho století. Jejich společným rysem je smutek - i když příčiny tohoto smutku jsou různé (láska, nešťastná láska, sociální křivdy, živelné pohromy, smrt aj.). Také hudební podoba blues odpovídá tomuto základnímu pocitu. Vzpomeňme na blues J. Ježka Prázdná náruč (ze hry Don Juan & Comp.), Proč nemohu spát (Robin zbojník), a zvláště Život je jen náhoda (Svět za mřížemi), Klobouk ve křoví (Osel a stín), Svět naruby (Balada z hadrů) aj.

bolero
Původně španělský lidový tanec* volnějšího tempa* s charakteristickým rytmem*, který je v doprovodu nebo samotnými tanečníky zdůrazňován kastanětami*, tamburínou* nebo bubínkem*.

boogie-woogie 
(bugi vugi)
l. Svérázný způsob interpretace původně kytarových*, pak klavírních* blues*, dlouho omezený na oblast 
   hudby černošské. Vznikl kolem r. 1920 v Texasu a teprve počátkem 40. let se prostřednictvím 
   gramofonového průmyslu dostal do světa
2. Společenský tanec, vzniklý ve 40. letech, ve 4/4 taktu*

bravura
Velká zběhlost nebo dovednost ve hře nebo ve zpěvu; bravurní skladba je taková, která vyžaduje vysoký stupeň technické vyspělosti interpreta*.

brio
Z italštiny: živost, oheň, jiskra. Con brio (kon brijo) nebo b r i o s o (brijózo) znamená živě.

bubny
Bicí hudební nástroje s neurčitou výškou tónu*, který je spíše jen zvukem, i když je zaznamenán v notové* osnově. Dodnes jsou nejrozšířenějším hudebním nástrojem přírodních národů. Do Evropy se dostaly z Orientu.

buffa
Komická opera*. Po prvních pokusech římské* školy dal vlastní podobu tomuto žánru G. B. Pergolesi svým dílem Služka paní. Pokusil se čelit patosu neapolských* oper tím, že do přestávek mezi akty opery vložil svou žertovnou hříčku, psanou pro tři osoby. Postavičky z lidu se svými běžnými starostmi zaujaly obecenstvo okamžitě. Pergolesi navázal na lidovou* píseň a na comedii de 1' arte (komedyja delarte) a vytvořil životný, perspektivní operní typ, který byl pak po staletí napodobován. Prostřednictvím svých lidových postav umožňovala tato forma i určitý způsob satiry a společenské kritiky. A tak má komická opera - buffa dvojí historický význam: vrátila na jeviště dramatickou životnost a v době přípravy Velké francouzské revoluce se stala významným prostředkem nastupujícího měšťanstva k zesměšnění šlechty.