R
rapsódie
Rapsód (z řečtiny) je pěvec, vypravěč dávných hrdinských příběhů. Rapsódie je charakteristická* instrumentální* skladba jako připomínka úcty k hrdinským činům (např. F. Liszt: Uherské rapsódie, L. Janáček: orchestrální rapsódie Taras Bulba).


recitál
Název koncertu*, na kterém účinkuje jediný umělec (klavírní recitál I. Hurníka, písňový recitál V. Soukupové aj.).


recitativ
Jednohlasá hudební deklamace (recitace) určité tónové* výšky, ale volného rytmu* a taktu*. Od počátku opery* je jedním z hlavních nositelů děje. Ve vrcholných barokních operách a oratoriích* rozlišujeme recitativ accompagnato /akompaňáto/ s vypracovaným nástrojovým doprovodem a recitativ secco /seko/, doprovázený jen akordickým nástrojem generálbasovou* technikou.

regál Malé přenosné varhany*, dříve používané v domácnostech k amatérskému muzicírování.

rejstřík
Název přístroje, části varhan*, jímž se zapojí hlas napodobující určitý hudební nástroj, nebo naopak se tento hlas vynechá. Jsou-li zapnuty všechny rejstříky, varhany hrají naplno. Prostřednictvím rejstříků se totiž pouští oddělené vzduch do píšťal jednotlivých hlasů. Každý rejstřík má na knoflíku, kterým se zapíná, název nástroje: flétna*, housle*, apod. "Rejstříkování" je velmi důležitou součástí varhanní hry a vyžaduje velkou zručnost hráče, který kromě hry oběma rukama na klaviatuře a nohama na pedálech* musí ještě mačkat a vytahovat desítky rejstříkových knoflíků. Proto se můžeme setkat i s tím, že při koncertě umělci "rejstříkuje" někdo jiný.


rekviem
(Latinsky requiem).
 l. Mše* za zemřelé
2. Hudba složená pro tuto mši anebo určená ke koncertnímu provádění. Je psána na latinské texty. K vrcholným skladbám tohoto druhu patří Rekviem op. 89 Ant. Dvořáka.


religioso
(relidžijózo)
Z italštiny: vroucně, zbožně.


renesance
Myšlenkové a kulturní hnutí, vzniklé počátkem 15. století v severní Itálii. Ovzduší renesance ovládlo Evropu na dvě století. Základním znakem tohoto období je zvýšení zájmu o pozemský život, o člověka, radost ze života a smysl pro pozemskou krásu.
V hudbě se to všechno projevuje hned v prvních dobách ars* nova rozvojem světské* hudby (madrigal*, ballata, caccia  /kača/ ), která se pak stává zcela rovnocennou hudbě církevní*, pokud jde o zájem skladatelů i společnosti. Důsledkem toho je i rozvoj nových forem* zejména v oblasti instrumentální* hudby (ricercar /ričerkar/ a fantazie* pro varhany*, tokáta* a canzona* pro klavír*, taneční suita*, píseň* aj.).
Souběžně se ovšem vyvíjí i církevní hudba, která v době nizozemské* školy vyrůstá k nejvyšší kontrapunktické* dovednosti a konstruktivní důslednosti, v době vrcholné renesance pak prožívá v dílech O. Lassa a Palestriny svůj "zlatý věk" stejně jako její skladebný sloh - polyfonie*. V druhé pol. 16. stol. došlo k osamostatnění čistého slohu vokální* polyfonie, samostatného slohu instrumentálního a uvědomělého používání obou složek ve smíšených souborech, jak to dělali třeba oba Gabrieliové. Okázalost velkých forem benátské* školy, stejně jako stupňovaná výrazovost madrigalu*, předznamenávají již hudební baroko*.

Stále častěji se renesanční skladatelé obracejí k lidovým prvkům, což je přivádí k harmonickému cítění polyfonních skladeb (Dunstable, nizozemská* škola). Hudební teorie pak na základě této praxe tvoří základy nové nauky o harmonii*. Modernizuje se i vokální menzurální* notace a přibližuje se moderním tvarům, instrumentální hudba používá speciálního záznamu vytvořeného hudebnickou praxí - tabulatur*.
Instrumentální hudba vůbec zaznamenává v době renesance velký rozkvět a v mnohém se stává východiskem nových směrů. Tak např. od anglických virginalistů* vede přímá cesta k moderní klavírní technice, od německých "koloristů" a Sweelincka k Bachově varhanní tvorbě, concerti ecclesiastici /končerty eklezijastyči/ G. Gabrieliho předznamenávají koncertantní* sloh a instrumentální skladby H. L. Hasslera německou suitu*. Reprezentanty hudební renesance bylo mnoho skladatelů různých evropských národností. Nejdůležitější z nich vytvářejí tzv. školy: francouzskou ars* nova (de Vitry, de Machaut), nizozemskou (Dufay /dyfe/ a Binchois /binšoa/, Okeghem, Obrecht, Despres, Clemens non Papa /klemens/, Goudimel /gudymeln, italskou ve Florencii (Casella /kasela/, Landino), benátskou (Willaert, Gabrieliové, Lasso), římskou (Palestrina, Naninové, Allegri aj.). 

Významnými institucemi hud. renesance byly chrámové sbory* a kapely*, např. při Sixtinské kapli v Římě, při chrámu sv. Marka v Benátkách) a sbory a kapely při knížecích, královských a císařských dvorech (v Paříži, Innsbrucku, Praze).

Hud. renesance má své představitele i u nás. Specifickou obdobou italských chrámových profesionálních* sborů a dvorských kapel byla naše amatérská* literátská* bratrstva a třeba Rožmberská kapela. Vzácnými památkami českého vokálního vícehlasu jsou zpěvní knihy literátů, kancionály*, rukopisné, nádherně zdobené sborníky polyfonních skladeb cizích i českých autorů. Ve druhé pol. 16. stol. totiž vznikla česká škola vokálního vícehlasu, která sice prozrazuje vlivy zahraniční, především nizozemské a benátské školy, ale má své charakteristické rysy, podmíněné domácí lidovou tradicí. Patří k ní mj. skladatelé Ondřej Chrysogonus Jevíčský; Jan Stefanides Pelhřimovský, J. Rychnovský a J. T. Turnovský. Skladby J. Rychnovského jsou zachovány např. v královéhradeckém graduálu*, J. T. Turmovského v kancionálu benešovském. Způsobem skladebné práce navazuje na tuto skupinu českých polyfoniků K. Harant z Polžic.


repertoár 
Všechny skladby, které má umělec nebo umělecký soubor, divadlo apod. nastudované a které hraje na koncertech* či představeních.

repetice V hudebních skladbách opakování jednoho nebo více taktů*, případně i dlouhé části skladby podle toho, jak autor označí:

repríza
1. třetí díl jednověté sonátové* formy;
2. opakované veřejné provedení hudebního, scénického nebo filmového díla. První provedení je premiéra*, poslednímu se říká derniéra.


requiem 
Rekviem * 

resoluto 
(rizolúto) 
Z italštiny: rozhodně.


ritardando
(Zkr. ritard.). Z italštiny: znenáhla zvolňovat.


rock
(rok) Hudební styl, který významně proměnil hudební, společenskou i organizační strukturu moderní populární* hudby. Vznikl v 50. letech našeho století přirozeným splynutím prvků tzv. rhythm and blues /end blús/ (jedna z pozdních vývojových etap americké černošské hudby) a country* music. Prvním významným představitelem rocku byl Bill Haley /hejli/ a potom E. Presley. Tehdy se tento styl ještě označoval rock and roll (v českém pravopisu rokenrol), teprve od druhé poloviny 60. let se vžilo zkrácené označení rock. Jeho hlavním rysem je snaha o komplexnost psychofyzického působení prostřednictvím zdánlivě jednoduchých hudebních prvků.


roh 
Anglický* roh, lesní * roh.


rokenrol
Rock *


romance
Charakteristická* skladba lyrické nálady. V hudební literatuře najdeme romance vokální* (typický je ruský romans* nebo Glinkovy písňové romance) i instrumentální*, (houslové romance G dur a F dur L. v. Beethovena).


romans
Píseň s instrumentálním doprovodem, typická pro ruskou hudbu 19. století. Romans byl pěstován především šlechtickými hudebními diletanty a náměty i melodikou* vyhovoval nenáročnému vkusu. Nejznámější jsou např. Alaběvův Slavík a Varlamův Červený sarafán.


romantismus
Kulturní hnutí 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu*. Jeho hlavními rysy jsou: subjektivnost výrazu, podřízení formy* díla výrazu a obsahové stránce (což někdy vede až k úplnému rozbití formy), záliba ve fantastických, blouznivých duševních stavech a tajemných námětech, obdiv pro přírodu a její náladovou proměnlivost, snaha o přiblížení výrazovým možnostem jiných uměleckých oborů. Hudba má v tomto uměleckém hnutí významné postavení, protože romantičtí filozofové a estetikové ji - pro její nekonkrétnost v popisu jevů a naopak schopnost vyjádřit nejrůznější citová hnutí - považovali za nejschopnější ze všech umění vyslovit pravou podstatu romantiky. A měli pravdu.
Romantická hudba směřuje k melodické* i rytmické* volnosti, jejíž konkrétní podobou je záliba v triolových*, synkopických* a vůbec nepravidelných útvarech; harmonie* si libuje v chromatice*, modulacích*, střídání tónin* a alterovaných akordech*. Opouští klasicismem prověřené formy nebo si je alespoň přizpůsobuje a vytváří nové - symfonickou* báseň, variace*, fantazii*, poetickou a charakteristickou* skladbu klavírní aj. Charakteristické romantické zálibě sdružování různých uměleckých oborů odpovídá obliba písně* a opery*. Téma* v romantických skladbách nahrazuje často příznačný* motiv. Objevují se folkloristické a exotické prvky.

Většinu těchto romantických prvků najdeme již v dílech mistrů 18. století. "Romantické" se nám často zdají i skladby J. S. Bacha a jeho synů, J. Haydna (Čtvero ročních dob) i W. A. Mozarta (Symfonie g moll). "Romantika" skladeb Beethovenových je zcela zřejmá. Ale v 19. století se romantismus stává uměleckým programem několika generací. Protože dává přednost individuálnímu před obecným, liší se skladby romantických skladatelů od sebe podstatně více, než tomu bylo v klasicismu. A stejně jako individualitu umělecké osobnosti ctí romantismus i odlišnost romantického cítění různých národů. Každý národ přinesl něco svého.

Nejvíce pro romantismus znamenalo Německo. V této zemi vznikl, tady našel své teoretiky i velké umělecké představitele. Prvními romantickými skladateli byli F. Schubert, C. M. v. Weber, F. Mendelssohn-Bartholdy a R. Schumann. Vrcholnou romantiku reprezentuje v Německu R. Wagner. Jeho operními předchůdci tu byli
 H. Marschner /maršner/, G. A. Lortzing /lorcing/, F. Flotow a O. Nicolai /nykolaj/, následovníky E. Humperdinck /humprdynk/ a K. Goldmark.

Určitý kompromis romantiky s klasicismem představuje v Berlíně M. Bruch podobně jako ve Vídni J. Brahms, zatímco reprezentantem hudebního pokroku je ve Vídni A. Bruckner a H. Wolf.
Ve Vídni vznikly i romantické formy lehčího žánru, jako byl tzv. vídeňský valčík* (otec a syn Lannerové a otec a syn Straussové) a opereta* (F. Suppé, J. Strauss ml. a K. Millöcker). 

Zatímco v německé romantice najdeme rovnocenné zastoupení nejrůznějších oborů, v Itálii převládá opera*. Jejími významnými představiteli jsou G. Rossini, V. Bellini, G. Donizetti a především G. Verdi. Dalším vývojovým stupněm italské romantické opery je verismus* (P. Mascagni, R. Leoncavallo a G. Puccini). 

Francie dala romantismu zakladatele programní* hudby na principu příznačného* motivu H. Berlioze a ve druhé polovině 19. století svérázné skladatele instrumentální* romantické hudby C. Saint-Saense, C. Francka, 
V. d' Indyho /dendy/ a G. Faurého. Těžištěm hudebního romantismu ve Francii je však opera, která se rozvíjí v obou svých charakteristických oblastech, jako opéra* comique i jako vážná, "velká" opera. Jejími skladateli jsou 
F. A. Boieldieu, L. J. F. Hérold, D. F. E. Auber, A. Ch. Adam, G. Meyerbeer, Ch. Gounod, A. Thomas, 
J. Massenet, G. Bizet, L. Charpentier /šarpantje/ a L. Delibes /delib/. Ve Francii se v době romantismu daří i operetě (J. Offenbach). 

Romantismus poznamenal hudební vývoj všech evropských národů. Především tam, kde navázal na dosavadní tradice, jako tomu bylo třeba v Čechách, ale objevil se i tam, kde se o nějaké tradici nedá hovořit ani před ním, ani po něm. Tak tomu bylo např. v Norsku (E. Grieg a Ch. Sinding), Dánsku (J. P. E. Hartmann a jeho syn Emil), Finsku (J. Sibelius) aj. Polsko dalo romantieké hudbě kromě mimořádného zjevu F. Chopina i S. Moniuszka a klavírního virtuóza* a skladatele I. Paderewského, Madarsko vedle F. Liszta, jednoho z hlavních představitelů směru, také operního skladatele F. Erkela. 

Významnými zjevy ruské hudby doby romantismu jsou M. I. Glinka, A. S. Dargomyžskij, S. Rachmaninov, A. K. Glazunov a A. Ljadov.

České země byly v době romantismu křižovatkou koncertních cest slavných virtuosů i skladatelů. V Praze, Brně i v menších městech koncertovali například H. Berlioz, F. Liszt, Clara Schumannová /klára šumanová/, H. v. Bülow, A. Rubinštejn, N. Paganini a C. Saint-Saens. C. M. v. Weber byl dokonce tři roky kapelníkem* Stavovského divadla v Praze. Seznámil Prahu s Beethovenovým Fideliem a Spohrovým Faustem. 
Za Weberova nástupce Triebense /tríbens/ se už ve Stavovském divadle hrály mnohé romantické opery, jako např. Weberův Čarostřelec, Marschnerův Upír, Auberova Němá z Portici, Rossiniho Vilém Tell a Meyerbeerův Robert ďábel. 

Slovensko - vlivem tvrdé maďarizace - zůstalo stranou evropského hudebního dění. Jediným slovenským skladatelem, který byl romantismem ovlivněn a tvořil v jeho duchu, byl J. L. Bella. I v Bratislavě ovšem koncertovali L. v. Beethoven, F. Liszt, A. Rubinštejn aj.

Významní skladatelé romantické doby měli rozhodující význam pro utváření uměleckého zaměření i pro existenční zajištění našich skladatelů (Liszt - Smetana, Brahms - Dvořák). 
Sympatie, které naši umělci - především B. Smetana - romantismu projevovali jak způsobem tvorby, tak provozováním novátorských romantických děl, narážely však na odmítavou kritiku části odborné hudební veřejnosti. Přesto jsou díla B. Smetany, A. Dvořáka i Z. Fibicha trvalým přínosem hudebního romantismu, směru, který ovládl celé 19. stol. a jehož vliv dodnes není překonán.


rondo
Hudební forma*, v níž se hlavní téma nápadně často vrací a opakuje. Základní schéma je A B A C A. Vyskytuje se od 13. století ve starofrancouzských písních*, od konce 17. století v instrumentální* hudbě. Dodnes skladatelé tuto formu používají. Ve formě ronda je napsána 3. věta Dvořákova Koncertu* pro housle* a moll, op. 53 aj.


rubato 
(rubáto)
Z italštiny: neklidně. Nejčastěji znamená toto označení pokyn pro hráče, že není nutno přesně dodržovat zapsaný rytmus a tempo skladby, nejdůležitější je hudební výraz. (Též agogika* ).


rumba
Tanec* kubánského původu ve 4/4 taktu*. Charakteristický hudební doprovod využívá rozšířeného aparátu bicích* nástrojů.


rytmika
Doprovodná skupina hudebních nástrojů v souborech jazzových* a moderní populární* hudby - tzv. rytmická sekce: klavír*, kytara*, kontrabas* a bicí*. Bývá rozšířena i o vibrafon*. V rocku je někdy klavír zaměněn za varhany* a kytary bývají dvě až tři.


rytmus
1. Členění přirozeného pohybu do pravidelných úseků;
2. Pravidelné vnitřní členění průběhu skladby střídáním přízvučných a nepřízvučných anebo delších a kratších tónů (dob). S melodií* a harmonií* tvoří rytmus tři základní prvky hudebního projevu.


římská opera
Do opery hudebního baroka* přinesla veliké sborové* výjevy často značné náladové síly a dramatické životnosti. Stefano Landi /landy/ obohatil operu o látky legendární, dalším významným římským skladatelem byl Luigi Rossi /lujdži rosi/. Největším přínosem však byla společná práce autorů Marka Marazzoliho /maracoli/ a Virgilia Mazzochiho /virdžílijo macoki/ - první komická opera Chi /ki/ sorres, speri! (Kdo trpíš, doufej !), 
provedená r. 1639.


římská škola
Tvůrčí dílna vrcholného období hudební renesance* v druhé pol. 16. stol., soustředěná kolem Palestriny. Jejím hlavním přínosem je čistý sloh a* capella především v oboru církevních* skladeb. Někteří členové římské školy se však věnovali také světským* skladbám, zejména madrigalu*, např. G. M. Nanino /nanýno/.